Ztráta přítele

8. února 2012 v 9:17 |  O nás
Když diagnostikovali na veterině mé feně bernského salašnického psa rakovinu plic a jiných míst na těle, nabídli mi uspání injekcí. Fena už nejedla a byla to otázka času několika dní, kdy pojde sama.Věřila jsem, že ji půjde zachránit a výsledek vyšetření mě zaskočil. Dovezla jsem ji zpět domů. Celou noc jsem nespala a ptala se v duchu, kde mám vzít odvahu jí pomoci. Bylo na ní vidět, že má velké bolesti. Nechtěla jsem jí vidět se trápit. Rodiče mi říkali ať dokážu lásku k ní, že jí odchod ulehčím.


V poledne jsem se rozhodla. Naproti bydlí veterinářka, kterou nezná a nebude mít podezření.
Domluvily jsme se, že přijde večer k nám. Dospělý syn, který s námi už nebydlí chtěl být u toho, protože s ní strávil část jejího života. Čekali jsme na veterinářku. Nejmladší Kristýnku jsem odvezla k rodičům. Když paní přišla, syn začal brečet. Já jsem v sobě musela najít sílu dělat, že se nic neděje. Chtěla jí to píchnout v pelíšku v sedě. Nesouhlasila jsem a donutila jí poprvé a naposledy lehnout do postele.
Lehla si vedle mě a já ji hladila. Namluvila jsem jí, že dostane injekci, jako na veterině při očkování. Byla klidná, protože jsem byla klidná já. Syn pořád tiše plakal. Dala si hlavu na mou ruku a já dala veterinářce pokyn. Pomalu jí těžkla hlava a jako zdálky jsem slyšela, že už je mrtvá. Před očima se mi odvíjel celý její život s námi.Uviděla jsem, že si veterinářka bere sluchátka a poslouchá jestli tluče srdce. Řekla, že počká až dotluče. Čekala 15minut. Bojovala,nechtěla od nás odejít.
Když paní odešla přijel manžel, nechtěl být u toho. Řekl, že jí hned pohřbí. Venku pršelo a on šel kopat na zahradu pod stromy hrob. Trvalo to dlouho, protože ho udělal hluboký. Zabalili jsme ji do její oblíbené deky a přibalili její nejmilejší hračky. Na hrob jsme navršili hlínu a já do středu zapíchla obrovskou svíčku a zapálila. Celou noc pršelo, ráno jsem nedokázala jít se podívat k hrobu. Až v poledne, když přestalo pršet jsem přišla do zahrady. Byla jsem v šoku, svíčka kterou jsem v noci zapálila pořád hořela. Bylo to sice pod stromy, ale v únoru a pořád pršelo.
Později mi jeden pán vysvětlil,že ona byla stále u nás a těžko se jí odcházelo.........
Tento článek vkládám proto,abychom si uvědomili,že přijde ta chvíle, kdy o pejska přijdeme. A pokud bude na nás rozhodnout jak a kdy. Najděme v sobě sílu toto rozhodnutí ustát a udělat to tak, aby to bylo úměrné naší lásce ke zvířecímu příteli...!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Borea bernský salašnický pes
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mekenzie Mekenzie | 8. února 2012 v 10:11 | Reagovat

Když jsem četla tento článek tak jsem brečela a hned jsem si vzpomněla na mého milovaného Mekyška - Shih-tzu.Kterého jsem musela také nechat uspat aby se netrápil měl špatné srdíčko,močové kameny a byl slepý odešel do psího nebíčka za svou družkou Salynkou.S láskou vzpomínáme...

2 Petr Petr | E-mail | Web | 26. července 2012 v 20:01 | Reagovat

Fakt hustý, článek pro silnější povahy...vím o čem mluvím, kdo nezažil nepochopí-hermeneutika:-)

3 Hanka Hanka | Web | 11. března 2015 v 18:42 | Reagovat

nádherně napsané, dojemný příběh u kterého se nedá nebrečet....

4 Jana Poláková Jana Poláková | 12. března 2015 v 7:07 | Reagovat

[3]: Děkuji za komentář.Nyní mi stárne Aziza a já se bojím,že příjde chvíle ,kdy se ocitnu ve stejné situaci.Bude však o to horší,že je na ni velmi citově navázán její syn Attila. Jana

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Sensuels Bordeaux CHS
Jana Poláková
Gajdošova 58
Brno 615 00
Telefon:
722 942 892
E-mail:

TOPlist